Search
  • ILONA BLÁHOVÁ

Zeptali jsme se za vás: rozhovor s ukrajinskou uprchlicí Tetianou


Dovoluji si sdílet mou osobní zkušenost s přijetím a poskytnutí ubytování úžasné ženě Tetianě Chub z Ukrajiny. Válka na Ukrajině je téma, které nás bohužel již od února každý den provází nejen mediálně, ale v mnohém se dotýká i našich osobních životů. Dopady války začínáme poměrně výrazně vnímat i my obyčejní lidé v naší společnosti. Možná nás někdy můžou přepadat pocity, proč my, kterých se „válka nedotýká“..máme nést a řešit její důsledky- sociální, ekonomické.. . Rozbor této problematiky by jistě vydal na celý další článek, ale to není cílem tohoto příspěvku, ve kterém bych pouze ráda přiblížila jeden z mnoha osudů a životů prchajících lidí před válkou.., který snad (já věřím) má a bude mít šťastný konec. Jsem moc ráda, že nejen já, ale i mnoho dalších lidí v naší obci pomáhá Ukrajině způsobem, který je pro něj možný. Jsem moc ráda, že zůstáváme LIDMI, děkuji!!



Tetiano kolik je ti let, odkud pocházíš a jaká je tvá profese?

Ahoj Ilono. Je mi 53 let (v srpnu mi bude 54 :-))).

Narodila jsem se na jihovýchodě Ukrajiny, ve městě Novomoskovsk v Dněpropetrovské oblasti. Moje rodina má staré ukrajinské kořeny, jak ze strany mého otce, tak ze strany moje matky. Otec je rodák z Dněpropetrovské oblasti, matka se narodila v Poltavské oblasti (Reshetilovka) a během Druhé Světové Války byla nucena odejít s matkou do regionu Rivne (západní Ukrajina). A proto mám dva rodné domy: Dnepropetrovsk a Rivne regiony.


Jako lidé narození v Sovětském svazu jsme mluvili a stále mluvíme rusky a ukrajinsky. Jsou různé, ale oba jsou mi povědomé. Navzdory agresi Ruské federace proti Ukrajině neodmítám ruský jazyk, protože jazyk a kultura není to, co znásilňuje Ukrajinu.


Vystudovala jsem ruskou školu, ukrajinština byla druhým jazykem ve škole.


Po škole jsem nastoupila na Lvovský Polytechnický Institut na Fakultě elektroenergetiky se specializací na jadernou energetiku. Na jaře vybuchla jaderná elektrárna v Černobylu a já se vrátila domů. Poté nastoupila na Dněpropetrovskou univerzitu na Biologické fakultě, katedře fyziologie člověka a zvířat. Cvičení probíhalo na biologické stanici Karadag v Oceanáriu (ukrajinský Krym). Pracovala jsem tam s vědci z Pushchino Scientific Biological Center (Rusko) a díky tomu jsem byla pozvána na Pushchino University, kde jsem získala magisterský titul v oboru biologie (etologie). Souběžně se studiem jsem začala pracovat jako Research Analyst, čemuž jsem se věnovala i nadále.


S příchodem Internetových technologií se svět stal malým. Můžeme studovat, pracovat, komunikovat - hlavní je touha.


Mohla bys popsat svůj odchod z válečné Ukrajiny?

První šok, strach, zmatek.

Pak uvědomění, že musim zachránit svou rodinu.

Následně se dostavila i pocit studu, za to, že utíkám.


Jaká byla tvá cesta z Ukrajiny a jak jsi se ocitla na Hlincové Hoře?

Nevěděla jsem, kam jdu. A kupodivu, navzdory hrůznosti situace, se můj výlet ukázal jako docela úspěšný a v každodenním životě docela pohodlný. Jízdenka na hranice s Polskem, poté zdarma cestování po území Evropských zemí. Jelikož jsem cestovala sama, s malým batohem, bylo to pro mě snadné. Cestou byly ženy s dětmi – pro které to bylo těžké. Kupodivu nikdo o válce neustále nemluvil. Všechny rozhovory byly v rovině odkud jsi, kam jdeš, co budeš dělat. Nejvíce zarážely děti – jsou mnohem rozumnější než dospělí.


Hlincovu Horu jsem si nevybrala sama, pravděpodobně si mě Hlincova Hora vybrala na návrh Vesmíru. Je to legrační, tato myšlenka mě napadla právě teď, protože můj dům na Ukrajině je také na hoře - Mar‘yanovskaya Hora.


Jak jsem řekla, neměla jsem plán. Napadlo mě, že když už jsou okolnosti takové, měla bych najít místo pro sebe a svou rodinu.


Cestovala jsem z Polska do Čech, dívala jsem se z okna a přemýšlela o tom, jak krásně, klid, jaro, příroda se probouzí, lidé si vybavují své domovy a pochopila jsem, že chci to samé. Vlak zastavil v Českých Budějovicích, vystoupila jsem. Byl večer. Před očima se mi objevila velmi známá ulice, měla jsem pocit, že jsem doma, v Rovno. Podívala jsem se na nejbližší hotely / hostely a uvědomila jsem si, že když utratím peníze za bydlení v hotelu, nebudu mít z čeho žít. Ale musím někde přespat. Přistoupila jsem k policistovi a zeptala se, kde je nejbližší uprchlické centrum. Bylo to vtipné, protože neumím česky a policista neuměl ukrajinsky/anglicky/rusky. Chvála internetu! Je tam překladatel. Policista pochopil, že nemám kde strávit noc a zavolal auto do centra pomoci pro uprchlíky na Letišti. Přijelo pro mě auto, řídil úžasný mladý muž, který mluví anglicky, a přivezl mě do Centra.


V Centru nebyl nikdo kromě dobrovolníků a mě. Setkání bylo neuvěřitelně vřelé. Mezi dobrovolníky byl i muž jménem Volodymyr, který se mě ptal na mé vzdělání, a když zjistil, že mám magisterský titul z biologie a dokonce IT, křičel: - Zůstaňte v Budějovicích, je vás tu potřeba! Zajímavé, ale tuto frázi jsem následně slyšela více než jednou.


Když jsem se ráno probudila, při pohledu na pole Letiště jsem si řekla, že by asi stálo za to zastavit, a šla jsem sepsat dokumenty.


Našli mi bydlení v Domě dětí a mládeže na Hlincově Hoře. Děkuji všem, kteří mi pomohli. Marina, dobrovolnice z Letiště, mě přivedla na Hlincovu horu. Potkal mě tu velký „fešák“ Pavel a pomáhal mi s každodenními záležitostmi. Ředitelka dětského centra Hana mě také podpořila a i přes vytíženost Centra mi umožnila zůstat déle, než byly stanoveny podmínky. Navíc Hana byla jedna z prvních, kdo se zeptal přátel na volná místa a poslala můj životopis.

Když jsem viděla, že se plán hledání práce zpomaluje (neumím česky), a potřebovala jsem se přestěhovat z ubytovny na Hlincově Hoře, rozhodla jsem se napsat apel na obyvatele Hlincovy Hory. Myslela - udělala. Neozývala se žádná odpověď a já proto šla do Letiště s žádostí o nalezení nového domova. Řekli, že nejsou žádná místa, abych přišla v den konce pobytu na Hlincovce s věcmi, že mi něco najdou. Smutné a děsivé.


V pátek , pár dní před ukončením pobytu, jsem se rozhodla, že Hospůdka na Hlincovce je s největší pravděpodobností místo, kde se schází část komunity Hlincovky a je potřeba jít se setkat s lidmi a zkusit požádat o pomoc.


V Hospůdce mě potkali majitelé - Pan Jirka, Pani Lenka a muž (omlouvám se, zapomněla jsem jeho jméno), který pracuje v budově Správy Hlincovky. Dali jsme se do řeči, dá-li se to nazvat rozhovorem :-)) Řekla jsem něco málo o sobě, a jakmile zazněl kouzelný Magistr Biologie, ruce Pana Jirky okamžitě sahaly po telefonu. (Do této chvíle jsem na univerzitě již byla, životopis mám na lidských zdrojů univerzity, ale žádné pozice pro mě nejsou.) Pan Irka někomu zavolal a hned se objevil člověk z univerzity, se kterým jsem mluvila.


Pak začali přicházet návštěvníci, mezi nimiž jste byli i vy Ilona a Václav. A „oh zázrak“! Dali jsme se do řeči a pochopila jsem , že jste na úřadě již dostali můj dopis.


Když jsi mi řekla, že bych se k vám mohla nastěhovat, nemohla jsem uvěřit, že se mi to děje.

A teď jsem ve vašem domě. Bydlím v pokoji vašeho syna, který začal samostatný dospělý život. Když jste se mě zeptali, co potřebuji, myslela jsem jen na střechu nad hlavou, možnost pracovat a mít jednoduché věci do domácnosti. A vy jste mi vybavili samostatný pokoj, o všech ostatních věcech nemluvě. Ach ano, mám teď taky kočku :-))) Samozřejmě, je to vaše kočka, ale myslím, že jsme se stali přáteli. Nemohu najít slova, kterými bych vyjádřila svou vděčnost. Jsem mezi lidmi, kterým záleží na mém osudu. I přes vaši zaneprázdněnost mi dokážete věnovat čas a já si toho moc vážím. Navíc jsi jediný člověk, který mi skoro úplně rozumí - směs slov, které mluvím, je neuvěřitelná - ukrajinština / ruština / angličtina / čeština. (Jak jsme spolu nedávno vtipkovali: „Můžeš vytvořit nový jazyk“. :-)) Děkuji Ti, Ilono!


Jak zde trávíš svůj čas, co děláš, čemu se věnuješ? Většinu času trávím u počítače. Hledám práci, aktualizuji si znalosti v oblasti technologií a produktů, které se mi mohou hodit při práci, učím se sám česky a chodím na kurz češtiny do Budějovic, chodím do lesa. Díky vám mám nové přátele, se kterými komunikuji a kteří mne podporují.


Jak se ti líbí Hlincová Hora? Hlincová Hora je neuvěřitelně krásné místo. Pro mě je to duchem velmi blízké. Miluji život v přírodě a vždy jsem o takovém místě snila.


V Domě dětí a mládeže roste jedle před oknem, která mi hlavně v prvních dnech zachránila duševní zdraví. To není jen strom - je to obří hostel pro neuvěřitelné množství ptáků.


V mém životě bylo období práce v rezervaci (Národní park), pro které jsem napsal krátký kurz o biodiverzitě a uvedl lidi do světa lesa. Navíc okruh mých přátel jsou biologové (zoologové, ornitologové, ekologové, mikrobiologové, geobotanici) a často jsme probírali tzv. objekty jejich výzkumu, a proto se dobře orientuji v tom, co mi běží nebo letí před očima. Navíc je to neuvěřitelně zajímavé. Zvlášť v tak rychle se měnícím světě.


Jedle se pro mě stala dějištěm akce. Měl jsem oblíbeného kosa, který seděl na vrcholku jedle a zpíval. Byl, protože se stal obětí jednoho z predátorů. Týden před odchodem z Domu dětí a mládeže jsem v 5 hodin ráno neslyšela obvyklý zpěv a pak jsem viděla následky boje a zničeného hnízda. Nikdo se neodvážil zaujmout jeho místo. Pokusy byly, ale asi strach ze sežrání si vybírá svou daň.


Zelení se pravidelně snažili přilétat oknem a dělit se o kořist, pár holubů hřivnáčů se rozhodlo, že by mě jejich páření před oknem zajímalo. Sojky jim drze letěly přímo před nosem a posadily se na plot poblíž a ukázaly se v celé své kráse.


Zajíci skáčou po poli s obrovskýma ušima, poprvé jsem si ani hned neuvědomila, že je to zajíc. Mládě jelena utíkajícího před dobrmanem ve vzdálenosti 10 metrů ode mě...mohu o tom vyprávět donekonečna. Borůvky před domem. A to není ono.


Lidé, kteří jdou na schůzku, usmívají se a zdraví vás. V ukrajinštině je pozdrav stejný, ale v češtině zní trochu jinak, jako zpěv písně.


Všiml jsem si, že se zde usmívám častěji. Protože není možné pozdravit bez úsměvu, mění se mimika. A to je skvělé, protože mikroemoce vám pomohou cítit se lépe.


S čím ti mohou lidé pomoci? Složitá otazka. Díky tobě Ilono, se necítím ochuzená ani nepotřebná.


Co vnímáš momentálně pro sebe jako největší problém? Nedostatek důsledné a kvalitní práce. Můžu a nebojím se pracovat. Nejprve se však chci pokusit najít práci podle mých dovedností souvisejících s analýzou informací.


Chtěla by ses vrátit zpátky na Ukrajinu? Těžká otázka pro mne…

Po domově se mi samozřejmě stýská. Ale,…

Čas běží neúprosně rychle. Jak víte, blížím se k věku, kdy společnost zvažuje mladší uchazeče. Čas na běh a hledání něčeho se zkracuje. Válka pokračuje, život jde dál. A proto nejbližší plány do života jsou integrace do české společnosti, abychom měli čas něco důstojného vytvořit a neseděli na krku českým daňovým poplatníkům.


Co bys ráda vzkázala lidem u nás?

Chvála a velké díky. Byli jste jedním z prvních, kdo Ukrajině poskytl neuvěřitelnou pomoc. I přes závažnost situace, zejména po COVID-19, jste se k nám neobrátili zády.


Narodila jsem se v roce a měsíci, kdy Sovětský svaz okupoval Československo. A kupodivu, jako studentka sovětské školy, jsem chápala obludnost této události. Pamatuji si, jak jsme četli SamIzdat (zakázaná literatura), jak lidé přicházeli na náměstí, bylo jich jen osm, ale nebáli se protestovat proti vstupu vojsk do ČSR. A nyní jsou lidé, kteří navzdory obludnosti toho, co se děje, nemlčí.


Nebáli jste se bránit své právo na nezávislost a svobodu.


Mám pocit, že chápete, že teď bráníte nejen Ukrajinu, ale i Evropu. Vy, stejně jako Ukrajina, bojujete proti darebákovi, který se rozhodl přetvořit svět a zavést vlastní zákony. A doufám, že všichni uděláme maximum pro vítězství. K tomu není nutné stát se zbraní v ruce. Zbraní může a má být rozvoj, osvícení, duševní i fyzické zdraví a vytvoření pohodlného světa pro všechny lidi. A věřím, že pak bude mnohem méně předpokladů a příležitostí k rozpoutání válek.


Děkuji za rozhovor.

5 views0 comments